Vánoce by měly kvést bíle

„Od stavení ke stavení chodí několik bíle zahalených dívek- Každá má kolem pasu modrou nebo červenou pentli, přes obličej rozčesané vlasy, aby je nikdo nepoznal, na hlavě květinový věneček, někdy i korunku. V pravé ruce metlu, v levé uzlík nebo košík s dárky. Jedna z nich drží malý zvoneček. Hodným dětem dají dárky a nehodné vyšlehají. Je konec 19. století, 4. prosince, den sv. Barbory…

Starý obyčej, při kterém děvčata v předvečer mikulášské nadílky nosívala dětem cukroví a jablka a sama dostávala od hospodyněk výslužku, se u nás již příliš nedodržuje, ale z dávných dob nám přece jen něco zůstalo. Každým rokem nosíme domů třešňoví větvičky – barborky – a čekáme, zda nám vykvetou.

Málokdo však ví, že je to obdoba dávného zvyku vzkříšení růže z Jericha neboli choulivky. Tuto rostlinu si přiváželi poutníci z cest do Svaté země. Má velmi zajímavou vlastnost. Když její větvičky dozrají, uschnou, ztvrdnou a schoulí se do klubíčka. Jakmile se rostlina dostane opět do vlhkého prostředí, znovu ožije a opět se rozvine. Obyčejní prostí lidé si však něco tak cizokrajného nemohli dovolit, a tak si na svátek sv. Barbory řezali třešňové či višňové větvičky. Měly vykvést právě na Štědrý den.

Sloužily nejen jako ozdoba světnice, ale především přivolávaly děvčatům ženicha a vdavky, Dívky také pojmenovávaly každou větvičku jménem některého chlapce a věřily, že si vezmou toho, jehož jméno ponese ta, která první vykvetla.

Podle barborek se dal určit nejšťastnější měsíc v roce, pokud z dvanácti větviček vykvetla první např. šestá, měl být ten nejlepší právě červen. Podle lidových pověrečných představ se s pomocí věnečku stočeného z rozkvetlých proutků daly odhalit i temné síly. Kdo se jím podíval o půlnoční mši, spatřil čarodějnice stát otočené zády k oltáři. „

Maršálková Jana, zveřejněno v Hobby magazínu

Přejít nahoru